Předně jsem si pořídil nové kolo. Došel jsem k závěru, že jet na starém kole by byl hazard. Mám na něm totiž najeto nějakých 6000 km a onen čínský výrobek začal už vloni odmítat poslušnost, nehledě na to, že už tehdy mi bylo malý. Nový amulet jsem pořídil v Jihlavě u pana Blažka a musím říct, že mě výběr nezklamal. Ve druhé vlně přípravy táta nakoupil metrák kozerv a jiných poživatin a na obrovskou hromadu jsme nanosili všechno co by se mohlo hodit, aby se nakonec ukázalo, že tu hromadu do brašen stejně nenacpeme. Do balení se naštěstí vložila ségra, která to tam jakýmsi způsobem nacpala.

Po překonání počátečních obtíží (zaseklý zip, zapomenuté rukavice) přece jen okolo sedmi vyrážíme. Hned za Jihlavou chvíli prší a pár kilometrů za Třeští lezeme do první autobusový zastávky. I přes to jsme v jedenáct ve Slavonicích a o něco pozděj překračujeme hranice.

Rakouští celníci nás lustrujou jako bychom byli kdovíjací zločinci. Teda jeden lustruje a druhej očumuje kola. Pro případ, že by se začali vyptávat po penězích a cíli cesty, máme už od loňska vymyšlenou krycí historku o Salzburgu. Celníci jsou ale tak zabraní do systému přehazování, že ani není potřeba. O chvíli později už relaxujeme na jedné z mnoha louček s perfektně posekanou trávou. Začíná foukat odpornej protivítr. Nejhorší je, že naložený kolo na stojánku moc nestojí. Taky se odstavená kola za chvíli poroučí k zemi. Přesmykač mám tak vyhlej tak, že největší talíř je mimo hru. Odpoledne projíždíme Waidhofenem a Zwettlem. Vzpomínám na zdejší pivko a posíláme domů pohled. K večeru se začínáme hrabat do kopců před Dunajem. Nadmořská výška odpovídá zhruba Vysočině jako doma, ale údolí jsou tak řezaný, že si připadáme jako v Krkonoších. Zhruba od osmi zkouším domorodce jestli by nás nenechali přespat. Jsou pěkně protivní. Nakonec se uchycujem vedle parkoviště u hospody. Majitele jsem musel ukecávat jak nikdy. Změkl až když jsem mu řekl, že na parkovišti nespíme poprvé, že jsme zvyklí atd. Měl mě za blázna. V nohách máme 146 km a tak spím jak mrtvola.

Ráno se probouzíme a nad náma jsou mraky, že by se daly krájet. Sotva vyjíždíme, začíná pršet. Lovíme pláštěnky. Jak na potvoru chybí pásky kolem pasu. Poblíž na zastávce se naštěstí pod odpaďákem válí umělohmotný pásky od čehosi. Hurá, řešení je na světě. Zastavujem u pumpy a snídáme. Pumpař se nudí a je zvědavej. Říká, že počasí se zlomí ve čtvrtek. Uvidíme. O pět kilometrů dál prší už tak hustě, že jsou pláštěnky na prd. Lezem do autobusový zastávky. Kolem jedenáctý mi déšť leze pěkně na nervy. Máme ujeto asi sedm km a klejem jak pohani. Překvapivě se tu dá i spát. Jsme zoufalí a vymejšlíme náhradní plány. Například u Jadranu splašit autobus vracející se do Čech na Slovensko nebo do Polska a vecpat se do něj i s kolama a podobně. Obklopily nás mraky. Jeden se válí po silnici před boudou, pak i v boudě. Je vlhko a zima = hnus. Okolo půl druhý prší už jen tak, že nasedáme a spouštíme se k Dunaji. Třináctikilometrový sjezd je jakousi náplastí na celý podělaný dopolede. U Dunaje se otepluje a svět vypadá veseleji. V Greinu se napojujem na cyklostezku a koukáme na cyklisty, kteří jedou Dunaj. Jsou to snobové. Většinou vezou jen pár taštiček. Nejspíš maj pěkně naditý kreditky. Valíme přes Amstetten na Weidhofen a./d. Ybbs. Je už pozdě odpoledne a údolí se začína povážlivě zužovat. Večer už se do něj většinou vejdou jen koleje, říčka a silnice. Ptám se jakýhosi dědka na přespání. Je mimo a moc mu není jasný, co po něm chci. Co mu jasný ale je, že u něj si stan postavit nesmíme. Letos mě rakušáci pěkně lezou krkem. Aspoň se vyjasnilo a je relativně teplo. Asi kilometr před Weidhofenem zastavujem před obchoďákem. Místo je hezky krytý střechou. Vaříme polívku a vedle nákupních vozíků nakonec i stanujeme. Zabitej den, najeto je 75 km. Takhle by to dál nešlo.

Ve tři ráno nás budí odpornej rachot. Přivezli zboží. Vymejšlím historku pro policajty. Nikdo si nás naštěstí nevšímá a kamión asi za hodinu mizí. Uf. Ráno je prozměnu zataženo a sotva přijíždíme do Waidhofenu začíná pršet. Údolí je naštěstí docela hustě obydlené. Ve Weyeru tvrdneme pod stříškou u něčeho na způsob Baumaxu. Uvnitř maj příjemně teplo, a tak se tam procházíme a ohříváme se. Po asi čtvrt hodině mě už nebaví vysvětlovat personálu, že opravdu nic nechceme a radši jdem zas na déšť. Kolem jedný po poledni se začíná vyjasňovat. Na computeru mám 17 kilometrů, a tak jedeme co to de. Údolí Ennsu je opravdu pěkný. Potkáváme dva cyklisty. Jenže pořád drobně prší, tak ani nezastavujeme. Podle vzhledu bych je hádal na čechy. V Altenmarktu odbočujeme z hlavní. Sice by šlo jet pořád kolem řeky, ale ta obtéká masiv Ennstaler, což je skoro čtyřicetikilometrová zajížďka. Musíme nahoru. Podle mapy to nevypadá až tak zle. Nejhorší ze všeho je slunko, který na chvíli vylezlo a peče jak pes. U pramenu sajem jak houba. Peru čelenku. V Admontu se opět napojujeme na Enns. V oboře koukáme na obrovský stádo jelenů. Něco takovýho jsem ještě neviděl. Znovu se zatáhlo a chvílema drobně prší. Sjíždíme na cyklostezku směr Liezen. K cyklostezkám nemám důvěru. Je na nich spousta kamínků a smetí ze silnice. Dobrý tak na defekt. Táta už od Jihlavy sleduje vzorek na zadním plášti. Zatím drží. Ta zatracená cyklostezka nás hodila až do Liezenu, přitom to nebylo vůbec potřeba. Pár kilometrů se vracíme. V Rottenmanu hledáme spaní. Vjíždíme do kempu u místní plovárny. Mají tu vyhřívaný bazén. Ptám se na cenu. Ta je neskutečně nízká, jen 100 Os se vším všudy (sprch a tak.) Jenže tu hučí kompresor, který žene teplou vodu do bazénu. Prý jede non stop. Kempař nám ještě ukazuje místo, kde by měl být největší klid. Tohle balíme. Připadal bych si jak na letišti. O kus dál je moc hezký parkoviště s přístřeškem na kola. V přístřešku rozbíjíme bivak. Parkoviště patří k továrně na bytový doplňky. Makaj tu na tři směny. Pro zaměstnance jsme atrakce, ale nechávaj nás napokoji. V nohách máme 96 km. Vzhledem k podmínkám to není špatný.

Ráno nás budí nastupující směna. Chtějí si schovat kola, a tak mizíme. Snídáme na hradebním parkánu. Začíná pršet a není se kde schovat. Soukáme se do pláštěnek a chvíli v dešti jedeme. Přestává to mít smysl. Naštěstí zrovna jedeme okolo otevřeného seníku. V něm je blaze. Ten tak najít včera večer. Deštěm se suneme průměrem asi 3 km/h od zastávky k zastávce. Na hřebeni je tu a tam sníh. Nejspíš i čerstvej. Sakra počasí. Počasí se umoudřuje až v Triebenu. Kupujeme jogurty. Stojí 3.90 a maj 10% tuku. Je to síla, dělá se po tom úžasný e-e. Hned za samoškou začíná stoupání do sedla Hohentauren. Nahoru je to nějakých 9 km. Začínáme zostra 16% do kopce. Naložená kola se i dost těžko tlačí. Za slabý dvě hodiny jsme nahoře. Táta fotí a já kupuju pohlednice. Chvíli kecám s majitelem místního koloniálu. Počasí se horší a tak radši jedeme dál. Následuje víc jak dvacetikilometrový sjezd. Je to balzám na celýho člověka. Nádhera. Vylepšujeme průměrnou rychlost. U Pölsu uhybáme z hlavní. Silnice je zrovna v opravě. Hnus. Za St Georgenem nás čeká další sedlo. Jen 995 m.n.m. Nahoře jsme cobydup. V sedle u jednoho stavení doplňujeme vodu. U koryta sice pobíhá vlčák jak tele, ale když panu domácímu vysvětlím co a jak a ten psa okřikne, nechá se klidně drbat za ušima. Těším se na sjezd. Silnice by měla jít po rovině nebo kopce až do Villachu. V podvečer jsme ve Friesachu. Příjemná silnice se najednou mění na Autobahn - silnici pro motorová vozidla. Vjíždíme do města. Na místním nádraží nechávám projevit ranní jogurtovou bombu. Nádraží je vůbec úžasný místo. Dá se tu spáchat základní hygiena, nabrat voda atd. Řešíme problém kudy dál. Ptám se na směr kde koho. Za chvíli je všechno jasnější. Stará silnice vede směr letiště a … Nejsem schopnej si tu hromadu odboček zapamatovat, a tak se na každý druhý křižovatce ptám znovu. Konečně jsme za městem. Stará silnice vede okolo lesa, kde právě zrajou maliny. Cpeme se, co se do nás vejde. Nejde mi na rozum, proč si domorodci toho co roste v lese nevšímají a radši chodí do obchoďáků. V osm jsme v St. Veitu. Hledáme kemp. Chtělo by to sprchu. Pumpař nás posílá několik kilometrů zpátky, kde je nějakej óbrkemp u jezera. Představuju si tu pálku za přenocování a tak radši ještě zkouším pár domorodců. Nakonec se ukazuje, že ve městě je ještě jeden. Před branou kempu nás vítá řízná dechovka. Hm, zajímavý. V recepci (vypadá to tu jak v hotelu) se ptám na cenu. Statná vedoucí chvíli čmárá cifry na kus papíru a pak na mně vysype finální sumu. Dělá to 200 šilinků. Div mi nelezou oči z důlků. Tady to nemá budoucnost, takže pokračujeme dál směr Villach. Za St. Veitem sjíždíme na cyklostezku. Po asi kilometru zastavujem na křižovatičce u cedule Radlerstop. Přemýšlíme kam zašít stan. Od kiosku opodál na nás mává jakási ženština. Jdu za ní. Ženština patří ke kiosku se jménem Radlerstop. Stan si můžeme postavit kde chceme. Paráda. Okolo kiosku je menší sešlost. U piva koukáme do mapy a plánujeme. Dneska jsme ujeli 129 km, takže to vypadá, že zítra budeme v Itálii. Na grilu prskají klobásky. Za chvíli se před námi objevují přibory a pak i talíř a klobásky. Lezeme dovnitř, venku se dost ochladilo. Hostitel nás zpovídá odkud jsme, kam jedeme a tak. Jeden z domorodců zná Prahu a Brno. Dostáváme další pivo a vzpomínáme na strýčka Rudiho (viz. Krimml 99). Do stanu se dostáváme až po jedenáctý.

Ráno je krásně. Fandím si, že se počasí přece jen zlomilo. Přes Feldkirchen se dostáváme k Ossiacher see. Začíná tu být čím dál víc turistů. Před polednem přijíždíme do Villachu. Prohlížíme si město. Za Villachem potkáváme dva stopaře. Ze srandy nás zkoušejí a my je ze srandy nebereme. O něco dál se zdravíme s rodinkou nan kolech. Táta, máma a dvě děti tak 12 let. Všichni jsou nložený jak muly.

Obědváme už v italský autobusový zastávce. Měníme peníze. Za sebou máme většinu ze stoupání na Tarvisio. Projíždíme prvním ze čtyř tunelů o celkové délce přes dva kilometry. Okolo projelo už několikátý policejní auto. Italové mají snad ctyři druhy policie. V Tarvisiu naznáváme, že je to tu ai výnosnej kšeft. V pět odpoledne začíná prozměnu pršet. Chvíli se schováváme pod dálničním nadjezdem. Po ruce je naštěstí i autobusová zastávka. V pořadí asi stopadesátá třetí. Ztrácíme dalších několik hodin. Dohromady to dělá už skororo celých 24 hodin. To jsou dva dny jízdy. Je to k vzteku. U zastávky zastavujou kamiony a řidiči jdou přespat do nedalekýho hotýlku. Chceme uvařit polívku, ale jsme na suchu. Táta mě posílá právě do onoho hotýlku a ujišťuje mě, že moje dva světový jazyky budou v pohodě stačit. Nejsem si moc jistej, ale podle něj to vypadá jako bych neměl ponětí, jak to ve světě chodí. Vracím se asi s litrem vody a líčím, jak jsem dopad. V lokále neuměl nikdo z kompetentních lidí jinak než italsky a tak jsem zalezl tam, kde jsem tušil toalety. Pro celej lokál tu byl jedinej, opakuju jedinej tureckej hajzl a umyvadýlko takový, že by se pod kohoutek vešla sotva sklenička. Voda se pouštěla fotobuňkou. V těhle podmínkách nadojit litr vody do petflašky byl výkon. Táta valí oči a nevěří mi, že něco takovýho je 20 km od hranic s Rakouskem vůbec možný. Prší a my koukáme na srnky na protější stráni. Za chvíli to balí i ony. Už skoro za tmy se soukáme do pláštěnek, rozsvěcujeme a šnečím tempem pokračujeme v cestě. Silnice tu vede po jakýmsi mostě středem údolí. Za Pontebbou bereme první odbočku. Její smysl nechápu, ale tohle údolí je natolik protkaný infrastrukturou, že mě ani neudivuje. Další šok přichází o pár set metrů dál. Autobusvá zastávka stavěná jakoby jen pro nás. Za celou noc neprojíždí ani jedno auto. Máme najeto 103 km, pořád prší, ale my spíme v suchu.

Ráno je prostě nádherně. Fotíme jak o život, protože údolí opravdu stojí za to. Včera to bohužel přes mraky a tmu nebylo vidět. Fascinuje mě, že v údolím vedou dvě železnice a několik silnic včetně dálnice. Italové zkrátka, když je silnice stará a nevyhovující, postaví vedle silnici novou a starou nechají chátrat. Takhle je to tu se vším. Oproti rakousku dost rozdíl. Počasí je krásný silnice vede z kopce a průměr neklesá pod 25 km/h. V Carnii lezeme do samošky. Říkají tomu tady mercato. Sondujeme ceny a kupujeme mlíko. Táta se vůbec v poslední době nějak upnul na mlíko. Údolí se otevírá a my zastavujeme a snídáme housky s oříškovým máslem a mlíko. Přes Osoppo, Maiano a S. Vito míříme na Portogruaro. Okolo jsou nedozírné roviny a slunce pálí jako prase. Projíždíme kilometry kukuřičných polí. Mladá kukuřice vůbec není špatná. Italové drží siestu, a tak je všude vymetýno. I my se připojujem a ležíme pod obrovskou pinií. Skoro by se spalo. Před S. Vitem zastavujeme u pumpy. Pumpař vodu bohužel nemá. Ptá se kam máme namířeno. Odpovídáme, že do Benátek. Italovi je všechno jasný a na druhejch světlech nás posílá doprava. Druhý světla jsou 20 km daleko. Je to borec, takhle navigovat. Zdokonalujeme se v Italštině. Základní komunikace je jasná, ostatní obstarají ruce a nohy. O pár kilometrů dál chvíli závodíme s místním cyklistickým přeborníkem. Jede slušnou pětatřicítkou. Po pěti kilometrech odbočuje k jednomu z domků a zdraví nás vztyčeným palcem. Jsme borci. Okolo třetí odpoledne projíždíme Portogruarem a míříme přímo na Benátky. Od moře se hrnou hrozivý mraky. Za S. Donou di Piave nás stíhá bouřka s krupobitím, jakou jsem dlouho neviděl. Naštěstí jsme se preventivně stihli schovat na terase trattorie - restaurace. Ani auta nemůžou jet. Ke ztrátě přidáváme dalši tři hodiny. Musíme se schovávat ještě jednou, ale večer se zase pohybujeme. Po rovině se dá jet dost rychle. Bivakujeme u kukuřičnýho pole pár kilometrů od Benátek. Dneska jsme najeli 155 km, takže noční déšť skoro nevnímám.

Deštěm se jak partyzáni probíjíme do Benátek. Za Mestre naštěstí přestává pršet. Po Mostě svobody vjíždíme do Benátek. Měří čtyři kilometry. Po dálnici i po kolejích se valí spousty lidí. Je půl devátý a všichni míří jen jedním směrem, tj. tam kam my. Po mostě se dostáváme okolo nádraží na Piazale Roma, startovní bod všech návštěvníků. Po ránu je tu ještě relativní klid. Kupuju pohledy. Mladá italka v obchůdku mě se zájmeme pozoruje. Nevím co jí na mým zjevu tak zaujalo. Za chvíli přenášíme první kanál. Podle cedulí se snažíme najít Rialto a náměstí San Marco. Míjíme kiosek se spoustou plánků a noříme se do úzkých uliček. Pro spoustu Japonců jsme pomalu větší atrakce než celý Benátky. Nejspíš jsme jediní, kdo jede po Benátkách na kole, teda v mezích možností. Po asi hodině courání uličkama navrhuju vrátit se k nejbližšímu kiosku a koupit plánek. Táta je ještě optimista. K Rialtu se nakonec přece jen dostáváme. Dost mě to překvapilo. Po největším mostě přes Canal Grande proudí stovky lidí oběma směry. Okolo parkuje spousta gondol. Vypadají jak rakve na vodě. Gondoliéři právě začínají šichtu. Fotíme co se dá. Pokoušíme se najít náměstí San Marco, ale i táta uznává, že bez plánku jsme tu ztracený. Podle cedulí se vracíme skoro až k výchozímu bodu. Kupujeme plánek. Je to plachta k menší plachetnici. Ve větru se s ní musíme spíš prát. S plánkem už ani moc nebloudíme, a tak se s proudem turistů za chvílii dostáváme skoro k náměstí San Marco. Gondoliéři mají fofr. Japonci se vezou a cvakají spouštěma fotoaparátů, gondoliér s rahnem dělá divy a ten, co jim ke všemu zpívá si může urvat hlasivky. Míjíme hotel a banku jejichž honosné portály míří přímo do vody. U hotelu zastavuje gondola a hosté nastupují. Vjíždíme na San Marco. Všude je spousta turistů a ještě víc holubů. Fotíme holuby i okolní paláce. Od začátku cesty máme najeto asi 730 km. Okolo dóžecího paláce, který je pořád jestě v rekonstrukci, vjíždíme na nábřeží. Je zpola zahalený plachtou, na ní je ale věrný obraz toho co kryje. Nevypadá to špatně a snad by se dal i fotit. Pro jistotu ale kupujeme pohlednici. Už je dávno po poledni, a tak se poohlížíme po trajektu do Punta Sabbioni. Nacházíme molo a jáse ptám na cenu za přepravu.Několikrát zdůrazňuju, že máme sebou dvě kola. Děvče za přepážkou ani nehne brvou, jakoby kola jezdila každý den. Cena je víc než příznivá. Za kolo chtějí jen 1000 Lir. Dohromady to dělá čtrnact tisíc. Skoro zadarmo zvlášť když nám to ušetří skoro čtyřicet kilometrů. Do odjezdu trajektu zbývá asi půl hodina. Couráme po nábřeží. V jednu chvíli se k nám přitočil nějakej chlápek “Vy jste češi, žejo?”, ptá se. Nevím jestli to máme napsaný na čele, ale dáváme mu za pravdu. Je normálně zvědavej. Nás ale zájem těší a tak mu odpovídáme na všechny otázky. Začíná si nás všímat čím dál víc lidí z výpravy. Jenže jejich průvodce je nějak nervózní a oni musí poslušně pokračovat v cestě. Dostává se nám přání šťastné cesty. Naloďujeme se na trajekt. Čeká nás třičtvrtě hodiny plavby. Je to paráda. Počasí je jak z Fischerova katalogu zájezdů. V Punta Sabbioni vystupujeme a jedeme na východ. V jednu chvíli se dostáváme až k moři. Pláž patří kempu, přes který se probíjíme zpátky na silnici. Je to šílenství zralý tak na plánek. Místa na stany a přívěsy tu mají čísla okolo dvou tisíc, chatky nepočítaje. Dál pokračujeme nekonečnou piniovou alejí. Silnice je od prorůstajících kořenů pěkně zvlněná. V letoviscích se rekreují tisíce turistů. Zajímavý to chvíli pozorovat. Jedeme dál na Caorle. V Cortelazu nás zrazuje naše kopie mapy a vrhá nás až do San Dony di Piave. Ještě fouká ostrej protivítr. Pokračujeme směrem na Caorle. Přichází neskutečnej slejvák a my se schváváme u pizerie a později v opuštěným statku. Půl oblohy je černý a do toho svítí slunce. Šílenství. Do Caorle se po celkem čtyřiceti kilometrech zajížďky dostáváme až v devět. Noční život právě začíná. Míjíme několik odstavenejch Karos, lunapark a ulici plnou kamionů odněkud z Moravy. Jedeme směrem, kde tušíme moře. Noc na pláži by nemusela bejt špatná. Najednou se ocitáme v jakýsi zahrádkářský kolonii. Všude je spousta psů, tu dobrman, tu rotvajler a podobně. Už je tma a psi spouštěj neskutečnej rachot. Cesta mezi zahrádkami najednou končí a my se ocitáme na posčený loučce. Ještě nedávno na ní rostlo cosi se stvoly jako prst, ale zpátky mezi psy se nám nechce, a tak si ustýláme tady. Po 110 kilometrech spát omotanej kolem jakýhosi klacku je jak za trest.

Ráno jsem jak rozlámanej. Vracíme se zahrádkama a obdivujeme Itálii. Tu odstavenejch pár desítek karavanů, boudy postavený z něčeho nebo něčeho úplně jinýho, rozestavěná ulice vilek zarostlá dvoumetrovejma břízkama. Projíždíme centrem Caorle. V sedm ráno je ještě klid. Za chvíli už sbíráme mušličky a koupeme se v Jadranu. Svítí slunce a je nám blaze. Sprchu na pláži využíváme jak to už dlouho asi nikdo neudělal. Celekem takhle trávíme asi dvě hodiny. Okolo devátý vyrážíme na cestu domů. Kamiony odjely už brzo ráno a okolo Karos je pusto, navíc nálada je dobrá, počasí vyjímečně taky, a tak opouštíme myšlenku domů se s někým svézt a jedeme po vlastní ose. Naprostou rovinou jedem zpátky na Portogruaro a dál na Udine. Krajina je neskutečná. Před námi kilometry silnice jak pravítko okolo pole kukuřice, plantáž rychle rostoucích stromků na dřevotřískové desky, tu a tam pumpa nebo mostek přes zavlažovací kanál. Takhle jedeme asi 50 kilometrů. V jednu chvíli dojíždíme jakýhosi cyklistu. Je to ital - sportovec. Jedou s tátou vepředu vedle sebe a kecají o všem možným. Ital italsky, táta rukama a nohama. Ital, jako ostatně všichni ostatní, nemluví jinak než italsky. Přeto si rozumí dobře. Místama překládám z italštiny. Konečně se mi hodí latina z gymplu. Italovi je dvaapadesát byl čtyřikrát v Alpách, ale už prý není nejmladší, má něco s nohou, a tak jezdí už jen jakýsi okruhy po okolí, nějakejch 20 kilometrů denně. Po poledni projíždíme Udine a míříme přímo na sever. Slunce neskutečně pálí. Těžko se hledá stín. Už se docela zase těším do hor. Jedeme jak vo život, shodli jsme se, že dokud to jde, je potřeba najet co nejvíc, a tak jsme okolo pátý zase v Carnii, kde navštěvujeme známý supermercato. Dneska máme najeto už spoustu kilometrů, navíc je před náma stoupání na Tarvisio takže jedeme jen tak napůl. I přesto večer projíždíme okolo známých míst z pátečního večera. Rozhodujeme se jestli využít zastávku u Pontebby. Nakonec ale jedeme dál. Zapínáme mrkačky. Jejich světlo Italy nějak uklidňuje nebo co. Normálně na nás troubí jak vzteklí, částečně nás tak zdraví, varují že jedou, nebo důrazně vysvětlují, že máme uhnout z cesty. Když ale svítíme jsou v klidu. Zajímavej poznatek. Za tunelem u Malborghetta zahybáme na starou silnici, která končí skládkou všeho co se už doma nehodí. Jsou tu barevný televize, mikrovlnky, kusy nábytku, kotle a hromada jinejch odpadků. Vedle skládky je malá loučka. Tátovi padly do oka matrace ze skládky. Taháme je z pod kotle a stavíme na ně náš samonosnej stan. Ustláno máme královsky, tisíckrát líp než ráno v Caorle. Sotva lezem do stanu začíná pršet. To už ale nevadí, stejně jsme ujeli 161 kilometrů, což je náš novej rekord.

Počasí není nic moc, ale aspoň neprší. V Tarvisiu jsme cobydup. Krmíme se výbornou Italskou zmrzlinou. Porce tu pečlivě neotírají o hranu nádoby se zmrzlinou, takže se do kornoutu sotva vleze. Čeká nás spousta kilometrů klesání a rovinek.

Ve Villachu nakupujeme a nad krabicí plnotučnýho mlíka plánujeme cestu přes Rakousko. Originál mapa celýho Rakouska je tak velká, že jí nemůžeme moc často tahat. Z Villachu míříme na Klagenfurt a dál na Völkermarkt. Cesta je příjemná. Jedem turistickou oblastí okolo Wörther see. Za Völkermarktem se horší počasí a navíc mezi vesnicemi se nechutně prodlužujou vzdálenosti. Fouká proti a cesta moc neubíhá. Asi dva kiometry před Griffenem nás stíhá neskutečná průtrž mračen. Není se kam schovat. Sotva se stačíme nasoukat do pláštěnek, který jsou mokrý ještě z Itálie, v noci je totiž házíme přes kola, aby nepršelo na brašny. Nakláníme se na kola a vlastními těly kryjeme náklad. Stejně se v tom nedá jet. Za chvíli máme mokro v botách. Ochladilo se tak, že v tričku je zima jak v Rusku. Za dvacet minut je po dešti. V Griffenu ždímáme ponožky a vylejváme boty. Počasí s náma tentokrát pěkně vydrbalo. Teď už svítí slunce. Na silni se váli chuchvalce páry, jak slunce rychle odpařuje vodu. Stoupáme do masivu Saualpe. Sau je německy tuším svině. Stoupání je taky pěkně svinský. V podvečer jsme v městečku St. Andrä. Zase to vypadá na déšť, a tak zastavujeme u pumpy. Stejně musíme nabrat vodu. Za chvíli přijíždí jakási parta na motorkách a dva kluci na kolech. Automaticky se zdravíme “ahoj”. ¨Pochopitelně jsou to taky češi, vyprávíme si o našich cestách. Ti dva byli kdesi v Julských alpách. Porovnáváme svoje stroje a plány na příštích pár dní. Cestu máme společnou, a tak kluci navrhujou jet pohromadě. Táta váhá, nakonec odjíždějí a my čekáme až přestane pršet úplně. Jet zvlášť byl dobrej tah. Ti dva jsou totiž o dost pomalejší než my. Po pár kilometrech je předjíždíme a pak jsme je už neviděli. Po večeři pokračujeme dál příjemným údolím říčky Lavant. Hledáme místo na stan, ale nedaří se. V jednom místě projíždíme papírnou velkou jak větší vesnice. V St. Gertraudu je už skoro tma. Ptám se skupinky lidí vycházejících z nějakýho bistra. Majitelka už zavírá. Obě ženštiny neví jak nám pomoct. Chlápkovi je to, ale úplně jasný. Když mu říkám, že potřebujeme jen přespat, diví se co řeším. Stan si prý můžeme dát kam chceme, hlavně nás u toho nesmí vidět policajti. Je lehce nametenej, ale povídá se s ním příjemně. Hned za vesnicí se řídíme jeho radou a končíme na loučce za návěsem od nějakýho kamionu. Náš stan mi pěkně začíná lízt krkem, od věčnejch nočních dešťů je odporně vlhkej. Jen tak pro pořádek: najeli jsme 149 km.

Dnešní porci začínáme stoupáním do Obdacher sattel. Táta má utkvělou představu mlíka přímo od krávy. Nechávám to na něm. Na jednom statku překvapivě dobrou němčinou somruje echt alpenmilch. Zatímco jdu s hospodyní dovnitř, táta venku hrabe trávu. Mlíko přímo od krávy jsem ještě nikdy předtím nepil. Je fakt dobrý, připomíná mi řídký máslo. Táta do sebe tlačí už druhej hrnek. Mám strach jak na to budou reagovat střeva. Stoupání do sedla není nijak dramatický, takže se zanedloluho spouštíme do městečka Zeltweg. Mezitím jsme teda ještě stihli asi hodinový zastávkovo dešťový intermezzo. Ztráty způsobený deštěm narůstají do obludných rozměrů skoro dvou dní. V Zeltwegu je známý rakouský okruh. Teď jedeme po cyklostezce údolím řeky Mur. Kousek před Leobenem se chvíli schováváme před deštěm, ale jinak využíváme roviny a jedeme co to de. V Pátek chceme být doma. V pět odpoledne jsme v Brucku nad Murem, tady opouštíme řeku a jedeme směr Mariazell. Musíme znovu vzít zavděk jednou z autobusových zastávek. Čeká nás sedlo Seeberg. Nemáme v plánu dneska sedlo zlomit, takže jedeme v klidu. Nepřeje nám počasí a my se musíme zase schovávat. Konečně jsme na vrcholu stoupání a následuje několikakilometrový sjezd. Přijíždíme do vesnice Au. Je to k vzteku sedlo nás pořád ještě čeká. Podle stoupání a klesání, co máme z sebou, se děsím toho co nás čeká v sedle. Za vesnicí Seewiesen přijíždíme do horského kotle, zdá se, že odsud není úniku. Zatím bylo stopupání víceméně v pohodě jeli jsme okolo několika jezírek s průzračnou vodou a okolo nás poskakoval potůček. Ten teď ale zmizel. Jedeme přímo proti nejvyšší stěně kotle. Drobně mrholí. Přes dvě hodiny se šnečím tempem vlečeme do sedla. Spoustu serpentin tlačíme. V pláštěnkách bysme byli za chvíli mokří jak myši zevnitř, takže se snažíme se co nejmíň namáhat. Není tu kde zastanovat a navíc je děsná zima. Po osmý jsme konečně nahoře. Balíme se do všeho co máme, zapínáme mrkačky a sjíždíme k Mariazell. Zastavujeme u prvního stavení kde se ještě svítí. Přesto, že tu má domácí plac na dva pionýrský tábory, dost neurvale nás vyhazuje. Ještě čeká, až vypadneme z jeho pozemku. Jeho pes se může taky prothnout. Nedá se nic dělat, plácáme se dál houstnoucí tmou. Nimrodka, kterou potkáváme opodál nás posílá … hm nejspíš do nikam. Naše situace jí dost pobavila. Na dalším statku situace vypadá veseleji. Selka posílá synka do tmy, pán domu je prý ještě na poli. Mladík sedá na kolo a žene se nahoru po silnici. Je tma a on nesvítí. Je to sebevrah. Mezitím se se selkou bavíme o všem možným, hlavně o počasí. Rakušáci tu používají jakýsi nářečí nebo co. Musím se dost soustředit. Sebevrah se za chvíli vrací. Po něm i pán domu. Nevidí v našem přespání žádnej problém. Ještě se může přetrhnout, aby nám co nejvíc pomohl. Halogenová lampa, kterou přináší je docela dobrá na ohřátí. Je to fajn chlápek. Večeři dost odbýváme zhltnutím čehosi ve stanu. Máme toho dost, ale těch 155 km hřeje u srdce. Přemejšlím kde asi tak jsou ti dva, co jsme potkali včera večer. Věřím, že v pátek jsme doma.

Ráno mě probouzí bušení kapek deště do stanu. Táta je někde v tahu. Potřeboval bych na malou, ale do deště se mi vůbec nechce. Nakonec přece jen vylejzám. Táta se už hodnou chvíli krčí u zadního vhchodu do stavení. Takhle trávíme asi hodninu. Meditujeme a nadáváme na počasí. Kolem osmý nám déšť dává asi 10 minut na sbalení stanu. Schováváme se pro změnu ve stodole. Táta mi vypráví historku o jeho kolegovi co jednou, když jel do Německa, a ono bylo škaredě použil známou frázi ze vzdělávacího pořadu Alles gute vysílaného v rámci České sody: Es ist aber scheise Wetter. Němci se tehdy mohli potrhat. Přichází sedlák. Zdraví a praví: “Es ist aber scheise Wetter.” Teď se můžeme potrhat my. Chudák nechápe čemu se smějeme. Deštěm a v pláštěnkách se plácáme k další vesnici. Domorodci s námi soucítí. Někdy před desátou míjíme Mariazell. Už jsme tu byli, takže jedeme po obchvatu. Alpy se s náma pomalu loučí. Čekají nás už jen dva průsmyky okolo 1000 m.n.m. Z cesty před třemi roky si je pamatuju jako celkem nepříjemný stoupání. Asi se mezitím zmenšily. Mám pocit, že jsme je zvládli nějak moc snadno. Za Annabergem pramení potůček, který se o 50 km dál vlévá do Dunaje. Podél vody se jede vůbec dobře. Horší je, že ve dlouhejch sjezdech rychle odejdou ruce. I když máme rukavice, prsty se špatně dokrvujou. Asi jim vadí i relativní chlad. Kdesi před St. Pöltenem se věšíme za traktor. Je tu lautr rovina a traktor jede jak vo život. Jedeme něco pod 40 km/h a kilometry pěkně přibejvají. Celou tuhle cestu máme už jednou projetou, a tak ani moc nezastavujeme. Navíc už chceme bejt brzy doma. Za Pöltenem uhybáme z hlavní a jedeme příjemnou krajinou směr Traismauer. Podle mapy by tam měl bejt most přes Dunaj. Po cestě si rveme plný kapsy rynglí co rostou u silnice a za jízdy se jima krmíme. V Treismaueru přichází šok. Kopie mapy nás zase zradila. Ať už situace v mapě vypadala jakkoliv, most tu každopádně není. Máme dvě možnosti vrátit se 15 km do Kremže, nebo jet dalších 20 km do Tullnu. Nakonec nás zachraňuje mladík se speciálkou celý Dunajský cyklostezky. O 8 km dál je jakási vodní elektrárna a po hrázi můžou cyklisti přejet na druhou stranu. Napojujeme se na Dunajskou cyklostezku. Je to celkem nuda a my spíš odpočíváme. Necháváme projet dvě holky na kolech. Děvčata můžou každá vážit tak 70 kg i s kolama a nákladem. Vezou toho neskutečný kvanta a přes komínky nákladu na brašnách nejsou skoro vidět. Zdravíme se a ony se mile usmívají. U elektrárny narážíme na další zradu. Plot a vrata. Cyklostezka se kamsi odklání a my jí následujeme. Nakonec k elektrárně přijíždíme z druhý strany, kde je otevřeno. Překonáváme Dunaj a jedeme směr Hollabrun. Po večeři se dostavujou účinky rynglí. Mizím v kukuřici. Zdejší vesnice jsou hrozný. Večer všichni někam zalezou a mimo vesnice to na stanování taky moc nevypadá. Je už tma. Beru si černý uhlí a mizím v lese. Situace je čím dál tím řidší. Špatně se s tím jede. Nakonec stanujeme na krásný loučce na kopci mezi vinicema. Teď jsem pro změnu pohnojil jakousi polní cestu. Je to děsný. Po 138 najetejch kilometrech naštěstí není moc co vyprazdňovat a tak je v noci klid.

Dvanáct dní na cestě. Na hranice nějakejch 40 km. Rychle z nich ukrajujeme. Tátův sběratelský duch se zase projevuje. Úlovek tentokrát stojí za to. Vedle silnice se válí funkční mobil. V Hollabrunu kupujeme snídani. Cpeme se tak, že mám strach ze střevních potíží. Broskve, co mi táta nabízí, i s krabicí mlíka odmítám. Je nám jasný že dneska to už domu nějak dostrkáme. V záloze je pořád vlak ze Znojma.

Hranice překračujeme asi v jedenáct. Českej pohraničník je na rozdíl od Rakouskýho vlezlej jak štěnice. Mezi Hatěma a Znojemem kvete erotickej průmysl. Ve Znojmě na vlak pochopitelně kašleme, kazilo by to celkový dojem z cesty. Počasí se pro změnu kazí a navíc fouká vítr od severu. Domů se spíš plazíme. Trasa Znojmo - Jihlava snad ani není ničím zajímavá. Snad jen výhledem na jadernou elektrárnu v Dukovanech. K večeru jsme konečně po dalších 132 km doma. Jsem spokojenej. Zvlášť mě potěšil zpáteční přejezd Rakouska. Dohromady jsme za 12 dní ujeli 1560 km a viděli kus světa.