Brzy ráno obtěžkáváme naší starou Škodovku koly a a ostatními bágly a míříme směr Dolní Dvořiště. Tenhle poněkud nešťastnej způsob volíme protože táta nemá moc času. Přes Telč, kde se zrovna konají závody v balónovým létání, Jindřichův Hradec a Třeboň se dotáváme až k Českým Budějovicům. Tátovi se do velkoměsta moc nechce, takže bloudíme po okolních dírách. Nakonec se ale noříme na E55 a za chvíli už parkujeme auto u prvního baráku v Dolním Dvořišti. Důchodkyně se nechala v pohodě ukecat, a tak parkujeme na dvoře. Nakládáme kola, natahujem rukavice a o půl jedenáctý konečně vyrážíme. Hlavní silnice na Linz je beznadějně ucpaná, proto jedeme k přechodu ve Vyšším Brodě. Mažeme se krémem na opalování, slunko totiž peče jako blázen. Neujeli jsme ješyě ani 5 km a táta mě zastavuje. Zadní kolo nějak hází do starny. Je to k vzteku. Zatímco táta má kolo nové, já mám kolo čínské. Shodujeme se, že tohle nám nemůže zabránit v plánu dojet ke Krimmelským vodopádům, případně se podívat na Großglocknerský ledovec. Za Vyšším Brodem nás čeká první větší stoupání a přechod hranic.

Rakouskej celník nás nechce pustit přes hranice. Zdá se mu, že nemáme dost peněz. Lovím peněženku a předvádím mu našich 3000 Os. Ptá se kam jedeme. Pohledem se s tátou narychlo domlouváme na Salzburku a na výletu asi na 3 dni. Celník je spokojenej, dává nám razítka a my pokračujeme ve stoupání. Po pár kilometrech se kopec láme. Teď nás čeká sjezd až k Dunaji. Na odpočívadle, u jinak perfektní vedlejší silnice, zastavujeme na oběd. Jsou tu úplně fantastický záchodky. Pozoruju, že jedinej kdo v Rakousku momentálně protestuje proti Temelínu jsou Jihočeský matky. Cesta rychle ubíhá, teď už vidíme před sebou Linz. Překonáváme Dunaj, zdejší hlavní náměstí, průmyslovou zónu a několik kilometrů jinak nudnejch ulic. Linz máme za sebou. Jedeme po hlavní na Salzburg. Je to čtyřproudová silnice lemovaná vesnicemi a spoustou betonovejch hal. Vesnice se brzy slejvaj v jednu. Takhle projíždíme Wels a Lambach. V Attang-Puchenheimu (strašný jméno) večeříme na dvoře školy. V tělocvičně bude nejspíš páteční zábava. Místní nás okukujou. V osm odbočujem z hlavní. V první vesnici co se nabízí hledáme místo na stan. Jedinej pohyb je patrnej ve zdejší hospůdce. Miřím ke skupince lidí s přáním postavit u nich stan. Nabízí nám dětskej koutek za hospodou. Naprosto vyhovuje. S chutí se vracíme do role cvičenejch opiček. Děti mají radost. Stavíme stan na čas a děláme vůbec ptákoviny. Pan domácí nás zve ke stolu. Tabule je fakt bohatá. Obložená velemísa, pivo, víno, hruškovice. Děti nazývají pana domácího strýček Rudi. Bavím se s ním o všem možným, jádro mu nevadí a o cíli naší cesty si asi myslí svoje. Na Großglockner hochalpenstaße prý měl co dělat i jeho Mercedes. Tátá ještě moc neumí německy, takže si nechává dost překládat. U stolu sedí nějakej Jugoš. Podle domácího umí anglicky. Zkoušíme se nějak dorozumět, ale já nerozumím jemu a on nerozumí mě. Jsem přecpanej. Po jedenáctý se konečně trháme a mizíme ve stanu. Táta má dost. 118 km, jídlo a pivo dělaj svoje.

Nedbáme rady strýčka Rudiho, ať si projedem Solnou komoru a na Salzburg míříme po rychlejší hlavní. Proti nám jede jakejsi dobrodruh na kole. Zajímavej je tím, co má na hlavě. Jeho klobouk nejvíc připomíná husitskou přilbu. V Salzburgu rozhodujeme kudy dál. Táta by se rád podíval do Berchtesgadenu na Hitlerovo orlí hnízdo. Po vedlejších silncích okolo přehrady na Salze a nezbytným bloudění tam konečně dorážíme.

Němci se ale onou “pamětihodností” vůbec nechlubí. Takže se smiřujeme s tím, že Hitlerovo sídlo neuvidíme a na nádraží aspoň bereme vodu. Za Berchtesgadenem vjíždíme do příšernýho stoupání. Jmenuje se to tu Bayerische hochalpenstraße. Do kopce se hrabeme snad tři hodiny. Okolo jsou fantastický výhledy. Na jednom odpočívadle je odstavenej obytnej přívěs a vedle dva obézní němci. K výhledu zády, noviny jsou asi zajímavější. Nechápu to. Na přechodu zpátky do Rakouska si zjišťuju, že tímhle výletem na Berchtesgaden jme si najeli asi 40 km oproti devíti po přímý trase ze Salzburgu. Přechody mezi státy EU dneska už skoro nejsou poznat. Zvlášť z auta. Je večer, málem už začínáme shánět místo na spaní. Před náma je tunel. Rozmejšlíme se co dál. Moc na výběr není, takže vzhůru do tmy.

Za chvíli dorážíme k dalšímu tunelu. Už se nerozmejšlíme, ale pumpař na nás z dálky řve, že tam nemůžeme. Ptáme se na objížďku. Vede přes vesnici Unken. No co, alespoň tam zakotvíme na noc. Průšvih, ve vesnici je kemp. Místní jsou pochopitelně solidární s majitelem ubytovacího zařízení a všichni nás posílají tam. Cena nakonec není tak strašná, platíme něco přes 100 Os. V kempu je i sprcha, ale neteče teplá voda. Sprchujeme se studenou. Svoje peníze si přece chceme pořádně užít. Po 135 km rádi lezeme do stanu.

Ráno je fantastický. Počasí nám zatím fakt přeje. Slunce chvílema peče tak, že si táta spálil stehna a musí jet v šusťákách. Po přijmný silnici míříme na Kitzbühel. Kdesi před oním střediskem zimních sportů vedle silnice vyvěrá pramen a tvoří menší vodpád s jezírkem. Zastavujeme a táta si dělá srandu, že by tohle možná šlo vyfotit tak, aby nikdo nepoznal, že to není Krimml. Jeho teorie se mi nepozdává. O kus dál narážíme na jakýhosi cyklistu na silničním kole. Je celkem při těle. Navíc má na nohách pantofle, nebo co. Táta se vydává na stíhací jízdu, takže musím chtě nechtě taky zrychlit. Cyklista se nevzdává. Začíná mi to lízt na nervy, takže po pár kilometrech tátu brzdím. Nemá to cenu. Kolem poledne procházíme Kitzbühel. Je to pěkný historický městečko. Kupujeme pár pohlednic a po obědě vyrážíme směr Paß Thurn. Je toho celkem 1274 metrů nahoru (počítáno od moře). Nás čeká nějakejch 600 - 700 výškových metrů stoupání. Slunce zase pekelně peče a stoupánéí se začíná protahovat. Na jakýmsi odpočívadle s nezbytným korytem s vodou stojí Karosa. Má poruchu a celej zájezd čeká, než z Čech pošlou náhradní. Od řidiče kupujem něco k pití, ale nakonec stejně hlavně bereme vodu z koryta. Půl zájezdu se dost diví, že to pijeme. Na louce nad silnicí se pase stádečko krav. Voda je výborná. Nakonec se loučíme. Ještě přání šťastné cesty a pokračujeme k vrcholu. Kupodivu to už není daleko. Pod vrcholem odpočívá zájezd jakýhosi domova důchodců. Babky na nás pokřikujou a povzbuzujou. Vrchol je už vidět, a tak machrujeme. Nahoře zhotovujeme nezbytnou fotografickou dokumentaci a pozorujeme panorama směr Großglockner. Sjezd, co následuje je asi nejdelší, co jsem kdy v životě jel. Ostatně těch 1274 m.n.m je momentálně výškový rekord. Celý odpoledne a večer se plácáme údoím ke Krimmlu. Jedem většinou po cyklostezkách, ostatně není kam spěchat. Večer vzniká problém, kam složit hlavy. Je tu jaksi přeturistováno a tedy i překempováno. Nakonec se rozhodujeme, že teda v kempu přespíme. První je ale tak drahej, že raději rychle obracíme a jedeme dál. Ve Waldu v dalším kempu cena tak vysoká není, ale přesto se ani jednomu z nás moc nepozdává. Za Waldem odbočujeme z hlavní kamsi do neznáma. Po nějakých 300 metrech narážíme na dva cyklisty. Baví se spolu česky, to je dobrý znamení. Táta se ptá, kde dneska spí. Spí v kempu, což je špatný, protože o ničem jiným neví. Radí nám jakousi houštinu. Připomíná to radu důchodce co u hlavní sekl trávu. Vracime se do kempu, platíme, vaříme večeři, znovu se sprchujeme - teče tu teplá a vůbec si ten kemp užíváme. Dnešní den byl úspěšnej. Máme v nohách 107 km.

Zatímco já teprve vsávám, táta je už vzhůru a fotí. Jako vždycky vaří snídani. Máme vůbec zajímavě rozdělenou práci. Táta vaří, já se zabývám rozbalováním spacáků, karimatek a vůbec ostatním zařizováním noclehu. Stan stavíme a balíme spolu. O půl osmý jsme už na cestě. Až do Krimmlu vede mírný, ale táhlý stoupání. V Krimmlu nemůžeme vodopády nejdřív vůbec najít. Upozorňuju tátu na cosi na úbočí údolí. Shodujeme se na tom, že to vypadá nejvíc jako obrovská hromada sněhu. Není to sníh, je to první ze tří stupňů vodopádů. Voda se tu řítí z více než 400 metrové výšky. Sjíždíme k patě vodopádů. Platí se mírné vstupné. Přmemejšlíme kam strčit kola. Vedle kasy je kláda se zářezy od motorovky. Akorát na přední kolo. Kola nějak nejdou zamknout, ale pokladní nás ujišťuje, že se nic nestane. Ostatně jsme v Rakousku. Moc se tu nekrade. Bereme s sebou jen nejnutnější věci a po zastávce u paty vodopádu začínáme stoupat okolo prvního stupně vzhůru. Cesta je pěkně strmá, často jsou vidět odpočívadla a vyhlídky. Vodopád stojí za vidění. Vždyť vyšší jsou už jen v Norsku, Austrálii a v Americe. To je dost z ruky. Vodopády jsou hodně fotogenický, táta fotí co to jde. Okolo poledne jsme nahoře. Prostírá se před náma údolí, jehož středem protéká říčka Krimmler aache. Na druhém konci se v poledním slunci blyští ledovec, ktrý vodopád napájí. Pěšky pokračujeme dál údolím. Po úbočích stékají další menší vodopády. Místy jsou vidět rýhy po kamenných lavinách. Je tu krásně. Škoda, že namáme čas (ani vybavení) na pěší tůru až k onomu ledovci. Nakonec zastavujeme u horský chaty. Je čas na oběd, ale všechno včetně pití zůstalo dole, takže k obědu se dneska podávají místní klobásy a bezinková limonáda. Sestup trvá mnohem kratší dobu. Pěšky jsme nachodili asi 10 km. Cestou zpátky k Mittersillu jedeme celou po hlavní silnici. Je to mnohem rychlejší než včerejší cyklostezky. Ačkoliv je neskutečný vedro, jedeme fakt rychle, a kilometry vesele přibývají. Naladěni předchozími úspěchy ani moc nepřemýšlíme jesli se podívat na Großglockner. Kolem čtvrtý přijíždíme do Zell am See. Je to docela pěkný město. Hlavně díky onomu jezeru. Na nádraží bereme vodu. Uklízečka mě ze záchodků kde jsou strašně mrňavý kohoutky vede do mnohem lépe vybavený kuchyňky. Vyjíždíme z města. Ačkoliv se motáme hlavně po cyklostezkách, v jednu chvíli tátu zezadu zlehka nabere couvající auto. Táta to ustál, ale brašny nějak praštily do špic a lehce je pošroumaly. Závada naštěstí vůbec nebrání dalšímu postupu. Domlouváme se, že dneska už pojedeme jen zlehka a vrcholový útok necháme na ráno. Je večer a my stoupáme a stoupáme a stoupáme. Okolo nás protéká potok, který je místy přehrazen loňským sněhem, který rozhrnuje buldozer aby se potok nevylil z břehů. Bohužel se zhoršilo počasí, a tak se koulujeme jen symbolicky. Je to k vzteku. Tři dni do nás pralo slunce a teď to vypadá na déšť. Taky občas sprchne. Zastavujeme ve Fuschi. Rozmýšlíme, kde zůstat na noc. Není tu moc na výběr. Jediná šance je některá z vesnic. Za Fuschem zbývá už jen jedna. I přes to po lehkém občerstvení pokračujeme ve stoupání. Počasí mi začíná dělat starosti. Sotva přijíždíme do Ferleitenu a schováváme se u mýtniště, začíná pršet. Je jasný, že dneska se už nikam nedostaneme. Ve vesnici je jen zavřený hotel a pár chalup. Bohužel nemáme štěstí. Nikdo nás nechce nechat postavit stan. Za vesnicí začíná národní park a naše situace nevypadá růžově. Za oním mýtništěm jsem si všiml jakéhosi plásku, snad parkoviště. Bohužel k němu nemůžeme najít cestu. Najednou objevujeme opodál odstavenou otevřenou Karosu. Je to naše spása. Táta pokládá řidiči pár otázek přímo na tělo. Z řidiče se klube fajn chlápek. Nechává nás přespat, půjčuje nám plynovej vařič a hostí nás pivem. Koukáme na video a táta kecá s řidičem. Odvezl sem výpravu z Brna na čtyřdení přechod hor. Dost se nudí. Občas odběhne k telefonu. Tímhle způsobem opravuje doma s manželkou auto. V jednu takovou chvíli přijíždí nějakej strážce parku a snaží se nás vyhodit. Zítra tu prý bude spousta strojů. Nám je to celkem fuk a řidičovi taky. Po 90 km blaženě usínám na podlaze autobusu.

K snídani vaříme polívku. Dneska to bude asi maso. Od prvních metrů pokračujem ve včera načatým stoupání. Každá serpentina se tady už nějak jmenuje a nese přesný údaj o nadmořský výšce. Zhruba ve výšce Sněžky zastavujeme u horský chaty. Nahoru nám chybí ještě asi 900 výškových metrů. Kopec je ještě drsnější, než jsme mysleli. Táta začíná pomalu odpadat. Kolem 2000 m.n.m sesedá z kola a dál už většinou jen tlačí. Chci zamachrovat a tak šlapu dál. Jedu tak dvě tři serpentiny s některým z místních sportovců a pak čekám na tátu. Na jednom z odpočívadel se necháváme fotit od nějaký Belgičanky. Zhruba 200 metrů pod prvním sedlem zastavujeme u Muzea Alpské přírody. Prohlídka je zadarmo a tak neváháme. Sedlo je už beztak vidět. I když je to v muzeu samej svišť, je se na co koukat. Cesta nahoru je ještě poměrně drsná. Motivuje mě už jen to že je vidět vrchol. U pomníku obětem stavby silnice a cedule 2448 m.n. se fotíme. Odsud se dá jet jen na druhou stranu Alp, nebo na Edelweißspitze, což je hora 2577 metrů vysoká. Nahoře je vyhlídková terasa a obchůdek se suvenýry. Poslední metry tlačíme oba. Když vidím co je pod náma, začínám mít ze sjezdu strach. Škoda že se zhoršilo počasí. Fouká hodně silný vítr. Nahoře se ani nemůžeme oblíct. Připadám si jak malej, ale zápas s rukávem od šusťákovky nakonec vyhrávám. Táta kupuje pohlednice a tabulku čokolády. Ta za cvíli padne za oběť náročnýmu výstupu. Výhled je fantastickej. Großglockner je bohužel vetšinou v mracích. Je to škoda. Táta se pokouší udělat panoramatickou fotku. Počasí se dál kazí, takže míříme dolů. Do údolí je to nějakých 36 km zkopce. Dost mě to děsí. Okolo Muzea alpský přírody se od zadního kola ozývá rána. To mi praskla první špice. Zastavujeme a chladíme brzdy. To je tady běžný. Ostatně upozorňujou na to i cedule u silnice. Místy jsou tu dokonce vybudovaný protisvahy pro kamiony co by kopec neubrzdily. Praská mi další špice. Obě na straně pastorku. Je to pochopitelný, cestou nahoru dostaly zabrat. Situace se dramatizuje. Nakonec přijíždíme do Ferleitenu. Autobus tu ještě stojí. Výprava se právě vrátila a teď se chystá na cestu domů. Vytahujeme nářadí. Bude se opravovat. Táta si ještě něco půjčuje od řidiče. Oprava není jednoduchá, bez svěráku se nedaří stáhnout pastorek. Výprava nám do toho začíná kecat a táta je čím dál nervóznější. Pastorek nakonec povoluje, ale s ním i další dvě špice. Tolik náhradních bohužel nemáme. S tímhle jsme nepočítali. Nevadí bez jedný se dá taky jet. Řidič nám nabízí odvoz až domů. Nemůžeme to přijmout, protože máme v Dolním Dvořišti auto a navíc táta zůstává optimistou. Při povolování jednoho z niplů vykrajuje jeho hlavička do duše ohromnou díru. Ke slovu přichází i lepení. Díru se daří nějak zalepit. Nakonec je kolo vcelku a připravený na dalši sjezd. Po pár stech metrech je jasný že kolo uchází. Táta ho přifukuje. Po asi kilometru je kolo úplně prázdný. Tlačíme. Po dálších pár stech metrech musíme přehodit náklad jen na jedno kolo. Budeme se muset dostat minimálně do Fusche k pumpě. Říká to i postarší chlápek co kolem silnice seče trávu. Mezitím nás míjí autobus, mířící domů. Je to k vzteku. Když se konečně dostáváme do Fusche, čeká nás úkol zjistit, kde je ona pumpa. Zvoním u prvního domu a domácímu vysvětluji naší situaci. Bere telefon a volá na pumpu. Je otevřeno. Děkujem a tlačíme dál. Pumpa je asi 3 km daleko. Po 5 minutách za náma staví červenej Passat kombi a ten samej chlápek, co před chvíli volal na pumpu, bere moje zaprasený kolo a cpe ho do auta. Sedám vedle něj a k pumpě se vezu. Umí vcelku obstojně anglicky, takže domluvit se není problém. U pumpy mu děkuju a on se vrací domů. Pumpařce vysvětluju situaci, a když přijíždí táta i s oběma náklady, mám starou záplatu strženou a šmirglem čistím duši. Díra je fakt obrovská a i přes nové lepení se jí nedaří zalepit. Mezitím večeříme a nadáváme. Začíná se stmívat a bohužel i pršet. U pumpy zastavují Poláci na motorkách a ptají se na hotel. My se ptáme jestli můžeme zůstat alespoň pod střechou. Táta je z toho defektu nešťastnej. Bouřka neustává a tak si ustýláme na úzký lavičce před vchodem do pumpy. Táta ještě odhýbá prkno u regálu a strká duši i se záplatou pod něj. Prkno tlačí určitě víc než dva prsty. Navrhuju duši omotat plastikovou lepící páskou. Pokoušíme se usnout a přemejšlíme jak se dostat domů. Dnešní odpoledne bylo strašný. Za celej den jsme ujeli snad jen 38 km.

Moc nespím. Táta je asi vzhůru a cosi kutí okolo mého kola. Uvědomuju si jen, že mi dal svůj spacák a tvrdě usínám. Budím se před pátou. Kolo stojí na dvou a táta ho zuřivě pumpuje. Snad se mu podařilo díru zalepit. Dozvídám se, že přece jen záplatu omotal páskou. Není na co čekat, takže nakládáme kola a vyrážíme směr Čechy. O dva kilometry dál dostává duše v mém zadním kole menší vzduchovou injekci. Zdá se, že by mohla vydržet. Dole v údolí jsme cobydup. Odbočujeme na Bischofshofen. Protože počasí zatím přeje, jedeme více méně bez zastávek. První zajímavější město je až St. Johan. Na chvíli tu zastavujeme, prohlížíme si město a kupujeme pohlednice. Protože máme včerejší zdržení až moc dobře v paměti, jedeme za chvíli zase dál. Další zastávka je až v Bischofshofenu. Oproti předchozím dnů se počasí dost zkazilo, ale aspoň se nepotíme. Za Bischofshofenem jsme uhli ze silnice směr Salzburg. Náš nejbližší cíl je Hallstatské jezero. Asi 30 km před náma je poslední průsmyk. Ve čtyři začíná pršet, takže lezeme do první autobusový zastávky co je na cestě. Prší skoro dvě hodiny. Táta mezitím usíná schoulenej v koutku. Mě to za chvíli bere taky. K průsmyku zbejvá asi 15 km a do večera 2 hodiny. Shodujem se, že dneska se musíme dostat co nejdál. Bohužel začína znovu pršet. Tentokrát se musíme schovat pod střehchou stodoly. Během stoupání seještě na chvíli schováváme pod okapem jakéhosi kiosku. Průsmyk naštěstí není vysoký. Za chvíli jsme nahoře.Je jasný, že v nejbližší vesnici budeme muset zastanovat. Ve vsi je jaksi mrtvo. Když už na někoho narazíme, odkáže nás na někoho jiného. Hajný nás posílá k lesu, co stojí opodál. Je státní, takže je mu fuk, co tam budeme dělat. Na loučce před lesem stavíme stan. Je tu spousta kravinců. Zjišťujem, že skoro nemáme vodu. Táta se pěšky vydává ke korytu, co jsem zahlídl kdesi nad vesnicí. Mezitím pozoruju dalekohledem okolí. Táta se dlouho nevrací, koryto bylo skoro 3 km daleko. Vaříme večeři a plánujem příští dva dny. Dneska jsme ujeli 116 km a na hranice zbývá ještě 200. Když vydrží počasí neměl by to být problém.

V noci přišla bouřka a ráno se budíme v menší louži. Stan nevydržel přívaly vody z lesa. Obloha je navíc potažená těžkými mraky, takže rychle balíme a bez snídaně vyrážíme. Sotva přijíždíme dolů k jezeru začíná znovu pršet. Na křižovatce je naštěstí luxusní zastávka i se záchodkem. V zastávce snídáme a na záchodě se ohříváme. Cesta až do Bad Ischlu probíhá asi tak, že jedem od zastávky k zastávce. Těch 16 km jedem skoro celý dopoledne. V Bad Ischlu přestává pršet. Po menších obtížích nacházíme habsburské letní sídlo. Jen za prohlídku zahrad chtějí nekřesťanské vstupné. Tuhle atrakci si necháváme ujít. V Bad Ischlu už po druhý potkáváme kluka a holku z Čech co putujou stejně jako my. Setrvale prší, ale nám je jasný, že dneska si nemůžeme dovoli moc zmoknout. Jedeme jen když neprší vůbec, nebo jen mrholí. Táta zastavuje. Je to jasný, postihl nás další defekt. U silnice je menší usedlost s velkou garáží. Majitel zrovna seče louku dobrou tak pro kamzíky. Nechává nás v garáži. Stejně začalo zase pršet. Defekt se tentokrát nechává zalepit mnohem snáz. Garáž slouží i jako dobrý místo na oběd. Plácáme se okolo Traunsee. Leje jak z konve. Ve svahu vedle jezera jsou vybudovaný tunely. Často se v nich schováváme. Naneštěstí mám už mokro i v botách. V jednom z tunelů, co se právě opravuje, svítí stavební zářivka. Zrovna prší tak, že by psa nevyhnal, a zářivka má 1000 Wattů výkon, takže zůstáváme a sušíme co se dá. Chvíli to vypadá, že na plošině pod stropem tunelu asi i přespíme. Mě se od zářivky ani dvakrát nechce, ale po šestý přestává pršet, což znamená urychleně se přesunout co nejdál. Když porjíždíme Gmunden, je už skoro tma. Město je plný mladejch lidí, vždyť jsou prázdniny. Domlouváme se, že dneska pojedem až do tmy. Za Gmundenem rozsvěcím světla a táta nasazuje mrkačku. Okolo silnice vedou koleje a vedle nich jsou občas k vidění drážní budky. V nějaké podobné bysme chtěli přespat. V deset večer je jasný, že někde zakotvit budeme muset. Jsme ve vesnici Vorchdorf. Je tu jakási továrna, kde jedou na směny. Přespat někde v areálu nepřichází v úvahu. Pokračujeme směr centrum. Na nádraží bereme vodu a večeříme. Je už úplná tma a vedle nádraží je moc hezkej přístřešek na kola. Stan stavíme mezi stojany. Stan oi spacáky jsou nechutně vlhký, jenomže nemáme na výběr, takže se je alespoň pokoušíme vlastním teplem trochu usušit. I když jsme dneska jeli víc než 12 hodin, neposunuli jsme se kvůli dešti o víc než 80 km.

Ráno se nestačíme divit. Přístřešek na kola je de facto na návsi. Místní taky valí oči. K snídani vaříme polívku. Máme před sebou něco přes 100 km na hranice. Chci to ujet déšť, nedéšť. Sotva vyrážíme začína zase drobně pršet. V Eberstallzellu se schováváme u pumpy. Na chvíli setunelem v mracích ukazuje slunce. Je to výsměch. Navíc jsme trochu zabloudili a najeli si asi 12 km navíc. Teď jsme na hlavní na Wells. Přestává pršet, silnice vede po naprostý rovině, takže jedeme přes 20 v hodině. Ty dvě hodiny co nepršelo nás přesunuly přes Wells až do Linze. Domlouváme se že na hranice pojedeme po hlavní přes Freistadt. Znamená to že na hranice máme ještě přes 40 km daleko. V Linzi se musíme znovu schovávat před deštěm, ale aspoň už nebloudíme jako před týdnem. Bereme směr Praha. Za Linzem nás cedule ženou na dálnici. Vracet se nám nechce, takže za mohutného troubení aut jedeme po dálnici přes dva exity. Znovu se spouští déšť. Zastavujeme a schováváme se pro změnu v autobusový zastávce. Vedle rostou višně. Višně s čokoládou nejsou špatná svačina. Cesta vede dost nepříjemně do kopce. Prší a oba jsem už dost utahaný. Začíná bejt jasný, že musíme jet i v dešti, jestli chceme bejt do večera v Dolním Dvořišti. Co bude pak je už celkem jedno. V autě se dá zatopit a do Jihlavy je to autem jen asi dvě hodiny cesty. Asi 30 km před hranicema mi začíná podezřele plavat zadní kolo. Je to další defekt. Prostě máme smůlu. U nejbližšího statku se cpeme do garáže. Díru se nedaří najít. Musíme si půjčit lavór na vodu. Lepení se protahuje. Díra je hned vedle oné lepící pásky. Ta musí jít dolů. Zržujeme se asi tři čtvrtě hodiny, ale zdá se že na hranice bych mohl s tímhle dojet. Hned jak máme naloženo, vyrážíme do deště. Za Freistadtem se terén trochu zmírňuje. Nepřestávávšak pršet. Jsme mokří jak myši a nejhorší je, že voda prosákla okolo zipů i do jedné z brašen. Navlhly jak mapy, tak i pasy. Je asi sedm hodin. Na hranice zbývá něco kolem 10 km. Mám sto chutí vypálit a k autu dojet co nejrychleji, ale táta má všeho zjevně plný zuby a jede stále svým tempem. Div se nehádáme. Zatínám zuby a šlapu do mírného stoupání za ním. Před osmou přijíždíme na hranice. Suveréně předjíždíme asi kilometrovou frontu aut. Vypadáme asi dost zničeně.

Rakušák mávne rukou a celník na český straně se jen ptá jestli máme český pasy. Pod střechou celnice rozdávají dvě dívčiny reklamní letáky. Když nás vidí, jedna z nich povídá druhé: “Chudáci, podívej jak jsou mokrý.” Druhá si nás jen změří a odvětí: “Podívej se na ně, však oni jsou zvyklí.” To mě vážně dojalo. V Dvořišti se po víc jak 120 km a skoro 800 kilometrech celkem ještě na chvíli schováváme u pumpy a pak už jen hážeme chumel mokrejch věcí pod zadní sedadla, nakládáme kola, oblíkáme se do posledních suchejch a čistejch věcí (na každýho zbejvaj trenky, tričko a mě jedny ponožky) a míříme domů. Za chvíli je v autě příjemnej smrádek a teploučko. Jen doufám, že nedojde benzín. Do mokrejch šusťáků se mi nechce a jít u pumpy platit jen v trenkách by asi vypadalo divně.